JAK ZAŘÍDIT ZKUŠEBNU - 3. ČÁST: NÁSTROJOVÁ APARATURA

Tématem dnešního pokračování seriálu o zkušebnách bude nástrojová aparatura. Vysvětlíme vám, co vše se pod tímto pojmem skrývá a nabídneme několik užitečných rad a doporučení, jak takovou nástrojovku ve zkušebně řešit. Nástrojová aparatura formuje celkový zvuk kapely a každý její člen se na něm podílí zvukem svého aparátu či nástroje. S tím je úzce spojená i jistá zodpovědnost muzikantů, zejména při výběru vhodné výbavy. Váš generátor zvuku by v žádném případě neměl sloužit jako zbraň hromadného ničení. Vždy pamatujte na to, že zkušebnu sdílíte ve většině případů s kamarády a ty, jak snad správně předpokládáme, nemáte v plánu zabít. Cíl je takový, že po zkoušce zkušebnu opouští celá parta v klasické lidské podobě, bez výrazu trefené srny v očích a po dvou. Ne po čtyřech a sluchu prostá.

Při výběru kytarového aparátu bude pro vás nejdůležitější jeho zvukový charakter. Ten je dán zejména konstrukcí zesilovače a konfigurací reproboxu. Zesilovač může být buď tranzistorový, lampový nebo kombinace obou. Zvláště pro začínající kytaristy je vhodná varianta tranzistorového aparátu, a to v první řadě díky jeho cenové dostupnosti. Takové aparáty bývají často vybavené řadou efektů a jejich majitelé zejména při cestování ocení jejich přívětivou hmotnost. 

Lampové aparáty se těší velké oblibě zvlášť díky svému přirozenému zvuku a dynamice. Jejich zvukový charakter je ale proměnlivý s rozdílným nastavením hlasitosti a zejména při nižších úrovních nemusí splňovat vaše představy. Ideálu můžete dosáhnout správně zvoleným výkonem, ve většině případů spolehlivě poslouží 15 až 30 wattů. Ego kytaristy však dokáže nabývat rozměrů Helenky Růžičkové v nejlepších letech, a to se pak nezřídka projeví právě na výkonu jeho aparátu. 100 wattů v lampě ve zkušebně znamená v podstatě rozsudek smrti pro přítomné kolegy. Pokud nutně potřebujete vysoký výkon kvůli charakteru zvuku, řešte to výkonovou brzdou, kterou umístíte mezi výstup zesilovače a reprobox. Tato vychytávka nechá vyniknout opravdové přednosti aparátu i při nižší hlasitosti a kapela zůstane naživu. Za drobné slabiny lampových zesilovačů by se daly považovat vyšší cena, hmotnost, náchylnost lamp k poškození při transportu a nutnost pravidelného servisu.

Třetí skupinou kytarových aparátů jsou pak zmíněné hybridy. Ty mají elektronku na preampu, zatímco koncový zesilovač je tranzistorový. Jejich největší předností je poměr příznivé ceny a lampou vylepšeného výkonu. Oproti tranzistorovým zesilovačům se mohou pochlubit mírně zlepšenou odezvou na dynamiku hraní. V porovnání s celolampovými příbuznými se vyznačují nízkou hmotností, vyšší odolností při transportu či případnými efekty, ovšem zvukovou kvalitou se jim zdaleka nevyrovnají. Všechny zmíněné varianty pak mohou mít podobu komba, tj. zesilovač a reproduktor v jednom, nebo dvou samostatných elementů.

Basový aparát volte tak, aby měl dostatečně robustní konstrukci a kvalitně přenášel spodní zvukové pásmo. Stejně jako u kytarových zesilovačů se můžete setkat se zesilovači lampovými, tranzistorovými anebo s hybridy. Podstatným rozdílem oproti kytarám je jejich výkon. U mosfetových, tranzistorových zesilovačů vám služby na profesionální úrovni poskytne aparát o výkonu 300 až 600 wattů. Jinak je tomu u lamp. Poměrně solidně už vám dokáže nafackovat pouhých 100 elektronkových wattů a 300 basových wattů v lampě pak při neodborném zacházení pošle vaše ušní bubínky na párek. Obecně platí, že mosfetové zesilovače poskytují chladnější zvuk oproti zesilovačům lampovým a celkově se od sebe liší podobně jako zmíněné varianty u kytar. Charakter zvuku basového aparátu ovlivňuje zejména konfigurace reproduktorů v reproboxu. Lednička 8x10 bude mít daleko rychlejší odezvu a více středových a vyšších frekvencí, zatímco box 1x15 vám zahraje pěkné tlusté spodky s minimem kontur. Vzhledem k tomu, že zvuk basy má schopnost šířit se ve zkušebně jak dýmějový mor středověkou Evropou, snažte se umístit jeho zdroj někam do rohu, aby zde zůstal prostor pro ostatní nástroje.

Určitě jste už na své zkoušce byli svědky nebo přímo účastníky dohadů s bubeníkem o to, zda ty bicí musí být opravdu tak nahlas. Nejčastější odpověď si každý snadno doplní sám. Klasické bubny zkrátka žádné potenciometry k ovládání hlasitosti nemají, a pokud chce váš bubeník alespoň částečně vyslyšet vaše pro něj jistě poněkud bizarní touhy, musí přistoupit k použití nejrůznějších tlumítek, olepování činelů a podobně. Tím však nutně změní i zvukový charakter svého nástroje a přímou úměrou k tomuto faktu se následně mění i jeho nálada. A takový zle naladěný bubeník, to není dobré pro nikoho v kapele... Jedinou možnost, jak vám takový nejapnými dotazy bičovaný nebožák může vyjít vstříc, je inteligentní volba činelů. K takovýmto situacím ovšem nemusí docházet, máte-li v kapele elektronické bicí. Někdo by mohl namítat, že se klasice nemohou v žádném případě rovnat, ovšem technologický pokrok je neúprosný a elektronické sety dnes velmi srdnatě konkurují svým klasickým sourozencům. Většina z nich navíc disponuje řadou továrních presetů, které simulují zvuk léty prověřených slavných kitů napříč značkami, a vy tak máte na vybranou hned z několika sad bicích, které můžete efektovat nebo jinak upravovat.

Aby to nevypadalo, že natíráme jen bubeníky, tak k podobným debatám dochází více či méně často mezi všemi členy (resp. jejich nástroji) ve většině kapel. Pokud se vás na zkoušce kolega zeptá, jestli to dneska nějak víc netavíte, zkuste se nad odpovědí nejdřív zamyslet, než ho vykážete do patřičných míst. Mnohdy stačí pootočit kombem jiným směrem nebo si stoupnout o metr vedle, a problém je náhle minulostí. Celkově rozestavení aparátu ve zkušebně hraje důležitou roli a má vliv na výsledný zvuk. Názorné příklady najdete v minulém díle seriálu.